Historie Gruzie

Vykopávky v oblasti Dmanisi ukazují, že se předchůdci dnešních lidí v této oblasti vyskytovali již před 1,8 milionem let. Byly zde nalezeny pozůstatky nejstaršího obyvatele Euroasie známého jako „První Evropan“.

Gruzii osídlil první zemědělský národ, který se zabýval pěstováním obilí a ovoce (zejména vinné révy), skotu a prasat.

Zemědělský národ byl vytlačen novou kulturou, která přinesla do oblasti pokročilejší znalosti staveb budov a architektury. Na konci 2. tisíciletí př.n.l. se objevil nejstarší dosud známý státní útvar na území Gruzie – Diaochie (česky doslova „Země synů Dia“). Směrem na sever se zformoval ještě jeden kmenový svaz – Kolchida. Kolchidu dle řeckých bájí navštívil Jáson s argonauty při cestě za Zlatým rounem.

Jednotlivé kmeny se od sebe začaly odlišovat a svaz se rozpadl na Svany, Zany a Kartvelce, což vedlo ke vzniku několika různých jazyků. Kvůli přerušeným kontaktům se tyto tři oddělené národy dále vyvíjely samostatně a daly vzniknout dvěma kolébkám gruzínské kultury a státnosti. Byly jimi království Kolchida a Kavkazská Ibérie.
Obě země dokázaly odolávat nepřátelským invazím, zejména Persie, a byly svědky pochodu Alexandra Velikého, který však území také nechal být. Přesto se díky řeckým kolonistům v kolchidských městech mluvilo hlavně řecky a kolchidská kultura měla s řeckou mnoho společného. Během let 1000 až 550 př.n.l. Řekové pobřeží Kolchidy zkolonizovali a založili mnoho přístavů. Hedvábná stezka, která kdysi spojovala Indii a Střední Asii s Evropou, vedla také přes dnešní území Gruzie a přinášela do země nová kulturní obohacení.

Od 2.století n.l byly místní země pod vlivem Říma.

Začátkem 4. století zde pak bylo přijato jako hlavní náboženství křesťanství.

V roce 888 po více než tři sta let dlouhé odmlce získal iberskou královskou korunu rod Bagrationů, který v bojích s Araby postupně obnovil nezávislou moc. Korunováni byli nikoliv jako vládci Ibérie, ale už jako „Králové všech Gruzínců“. Období vlády Bagrationů od konce 11. století do počátku 13. století, zejm. vláda Davida IV. a jeho vnučky Tamary, patří k vrcholným epochám gruzínských dějin. V roce 1122 bylo hlavní město přesunuto z Kutaisi do Tbilisi. Toto zlaté období bylo násilně ukončeno mongolskou invazí.

Pod nátlakem dvou v impérií – Turecka a Persie – se podařilo část obyvatelstva islamizovat. V období do 17. století se Gruzie postupně dostala do velké chudoby, a to důsledkem neustálého válčení. Ekonomika na tom byla velice špatně a populace měst značně klesla. V 17. století načas obnovil slávu Gruzie vojevůdce Giorgi Saakadze, ale po jeho zavraždění persko-turecká agrese ještě zesílila.

V roce 1783 byla uzavřena smlouva o suverénnosti ruského carství nad knížectvími, čímž získali rusové faktickou moc. Roku 1810 se východní knížectví formálně připojila k Ruskému impériu a Gruzíni byli postupně začleňováni do carské říše. Do roku 1864 se podařilo Rusům anektovat celou Gruzii, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko-tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit, začal růst gruzínský nacionalismus. Při nepokojích v roce 1905 v Rusku vypukl v Gruzii ozbrojený boj.

Gruzie vyhlásila svou nezávislost a mimo jiné dala jako jedna z prvních zemí světa ženám volební právo. Demokratická republika Gruzie vydržela nezávislá jen krátce do roku 1921.

V únoru 1921 Rudá armáda násilně vtrhla do Gruzie a připojila ji k nově vzniklému Sovětskému svazu. Ve třicátých letech poznala Gruzie krutovládu Josefa V. Stalina, který systematicky likvidoval všechny odpůrce nastoleného komunistického režimu. Po jeho smrti (1953) ovšem nastalo období relativního klidu a 60. a 70.léta jsou mnoha místními pamětníky nahlížena jako roky relativního blahobytu a spokojenosti. Roku 1989 vláda Gruzínské SSR prohlásila, že současný stav je okupací a porušením mírové smlouvy.

Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti, byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi. Nezávislost pak byla vyhlášena 14.11.1990. Protože se nejvyšší sovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi s přičiněním ruských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik žádajících také nezávislost.

V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osety a Gruzínci ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války.

Po uklidnění situace se v roce 1995 do čela země dostal bývalý ministr zahraničí SSSR Eduard Ševardnadze, který se k moci dostal již v roce 1992, ale až do smrti Gamsachurdii probíhaly vnitřní boje o moc. Vládnout vydržel jako prezident země až do růžové revoluce v roce 2003.

Během „růžové“ revoluce v roce 2003 protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentem Michailem Saakašvilim proti Ševardnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy – chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem Gruzie a demokratickou cestou získal 95% hlasů.

1. srpna 2008 začala válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a Jihoosetinskými separatisty. Ta pak začala 7. srpna nabírat na síle, když se na stranu Osetie přidalo Rusko. Rusové postupně zatlačili Gruzínce zpátky až na gruzínské území. Po 5 dnech – 12. srpna – potvrdilo Rusko stažení svých jednotek z Gruzie. Ruskou federací byly uznány samostatné státy Jižní Osetie a Abcházie, což odsoudila řada západních států v čele z USA.

Gruzie má svou první prezidentku. Stala se jí diplomatka Salome Zurabišviliová.